Od už razie uplynulo více než 50 let


Jedna z častých současných rozhořčených debat mezi příznivci Slavie na téma, proč nemáme nový stadion, končívá závěrem: máme smůlu na výbory. Počínaje osmačtyřicátým rokem, kdy se nechala bez odporu vystěhovat z Letné do Edenu, zatímco Sparta si stadion ponechala a dnes vyrostl v krásný stánek. A ještě si nechala vzít dresy!

To je ovšem největší omyl. Pro ty, kdož buď ztratili paměť, nebo ještě nevnímali nebo nebyli na světě, připomeňme, co se tehdy dělo při naprosto záměrné likvidaci Slavie.

V letech 1952-1956 nastupovali „sešívaní“ v bílých dresech se znáčkem Dynama. Horní řada zleva Štádler, Hildebrandt, Hubálek, Fiktus, Pešek, Trubač, Kocourek, dolní řada Muzikář, Jonák, Ipser, Pičman.

Události se během pár let řítily jako povodňová voda. Nejprve zapálili 6. května 1945 ke kapitulaci připravení vojáci wehrmachtu tribunu Slavie na Letné. Válečné škody kolem tří milionů korun, náhrada veškerá žádná. Dík obětavosti členstva se rodí v letech 1947-1951 na stejném místě nová tribuna s moderním vybavením. Stála skoro 7 milionů, stát půjčil 3 miliony. Necelých 14 dní před dokončením stavby, už po „vítězném únoru“, se začaly ovšem na Letné objevovat podezřelí civilisté a důstojníci s nákresy. Širokými rozmachy rýsovali, co kde bude, jak bude vypadat okolí Stalinova pomníku. Na dotazy přihlížejících zděšených funkcionářů Slavie neodpovídali. Nedlouho poté padl ortel: překážíte, zmizíte! Zatímco jedna firma ještě dokončovala v tribuně kuchyni a restauraci, trhali už na druhém konci navelení brigádníci prkna ze sedadel tribuny. Během pár týdnů zmizelo fotbalové hřiště i s tribunou, veškeré zařízení, běžecká dráha, hřiště na házenou, pozemní hokej, dva kurty pro basketbal, 12 tenisových dvorců a 13 pro odbíjenou. A samozřejmě šatny, byt kustoda. 16 500 000 korun škody…

Jako náhrada 600 000 a slib, že do konce roku 1951 bude městem vybudován nový stadion v Edenu. Oficiálního otevření se dočkal ovšem až v roce 1953, to už stála dřevěná tribuna po částech převezená z Letné. Přestavba nesla všechny znaky tehdejšího šlendriánství, diváci se brodili blátem, často zadarmo, neboť část nebyla oplocena, za horka kapal ze střechy asfalt na sedadla, neodborně položený trávník na jílu nepropouštěl vodu. Mužstvo trénovalo na náhradních hřištích, později v Troji, rekvizity byly roztroušeny po celé Praze. Prádlo se pralo v klubovně Mitasu, kustod nosil vodu v kýblech. Mistrovské zápasy hrálo mužstvo na Spartě.

To nebylo zdaleka všechno. Došlo k sjednocení tělovýchovy, Slavia vplula do DSO Dynamo, převzala i toto jméno. A najednou přijíždí v roce 1952 do Edenu člen revizního oddělení DSO Dynamo vykonat příkaz „shora“: zabavuje ve skladu všechny červenobílé dresy. Jasný cíl - vymazat Slavii ze skutečnosti. Nakládají na přivezená auta několik garnitur, žákovskými počínaje, i bílá atletická tílka s červenou hvězdou. Možná že v jednom z nich běhal i legendární slavista, hrdinný Evžen Rošický…

Přivezli později nové „sešívané“ dresy, ale modročervené, samozřejmě bez hvězdy. Do tragického děje vstoupil ještě v den razie tehdejší inventářník Slavie Karel Sehnoutka. Doslova ukradl včas 24 dresů, které se mu podařilo ukrýt, odvezl je do bytu, manželka ušila bleskově velkou prošívanou deku na postele a dresy do ní zašili. „Na věčnou památku,“ říkali tehdy plni pesimismu. Vydržely tam až do roku 1956, kdy se stateční funkcionáři rozhodli k nevídanému činu. Na tradičním Velikonočním turnaji na Spartě náhle tajně rozdali v kabině ony červenobílé dresy od Sehnoutků. Když se objevilo mužstvo na hřišti proti Göteborgu, úžas a nadšení neznaly mezí, tleskali i příznivci Sparty, účastníka turnaje. Z úst jednoho z šéfů Dynama zazněla věta: Tohle bude někoho stát krk! Naštěstí nestálo.

Stejně tak nevyšla pozdější hrozba ani tehdejšímu funkcionáři ÚV KSČ poté, kdy se v roce 1964 rozhodla členská schůze vrátit k názvu Slavia. „Jen přes mou mrtvolu!“ zařval. Noviny bleskově zprávu zveřejnily a je znám i následný vzkaz tenisty Kordy z Budapešti: „Když jsem si to přečetl, rozplakal jsem se…“

Slavia alias Dynamo doplatila na politickou krutost i sportovně. Třikrát mužstvo sestoupilo, při vzniku ATK narukovaly na vojnu doslova přes noc opory Ipser, Trnka a Hemele, nemluvě o trpkém osudu Josef Bicana, na němž se doslova vyřádil tehdejší ministr národní obrany Alexej Čepička. Bájný střelec skončil u krumpáče. „Pro typického představitele buržoasie nesmí být v naší společnosti místa,“ prohlásil.

Uplynulo tedy padesát let i od chvíle, kdy byla tribuna v Edenu kolaudována. Dodnes stojí jako smutný památník doby útlaku, a chátrá s celým stadionem, mužstvo hostuje na Strahově. Proč se stále čeká na zahájení stavby stadionu nového, je už kapitola jiná. Naprosto bez diskuse je však skutečnost, že totální likvidace tohoto slavného klubu zanechala stopy dodnes. Nebýt vyhnání z Letné a potažmo únorového „vítězství pracujícího lidu“, možná by krásnému stadionu Sparty konkuroval i moderní stánek Slavie. Dnes by už ničemu a nikomu nepřekážel…